Historie území Tuniska je velmi bohatá a dlouhá. Prvními obyvateli byli asi před 200 000 lety lidé doby kamenné, jejichž pozůstatky a nástroje byly nalezeny převážně na jihu.
Na konci poslední doby ledové, před asi 8000 lety, začala vznikat Sahara, jejíž území bylo do té doby plné zeleně a života.
Před zhruba 4000 lety začali na území Tuniska přicházet berberské kmeny. Berbeři byli původní obyvatelé severní Afriky a některé jejich původní zvyky, týkající se například oblékání, stále přežívají.
Roku 814 př. n l založila podle legendy fénická královna Elissa město Kartágo. Město mělo původně sloužit pouze jako obchodní zastávka mezi územím Španělska a dnešního Libanonu, ale už během několika desetiletí se rychle rozrostlo a stalo se z něj mocné obchodní centrum.
V 7. a 6. století už bylo Kartágo nejvýznamnější metropolí západního Středomoří. Féničané kontrolovali celé pobřeží severní Afriky a kolonizovalo území jižní Itálie, Malty a Baleáry.
V 5. a 4. století se Fénické území rozrůstalo dále na Africkém kontinentu a střet s ostatními mocnostmi byl již nevyhnutelný.
Ve 3. století byla po několika bitvách dobyta Sicílie a začaly punské války s Římem. V první punské válce přišli Kartáginci o území Sardinie a Korsiky. Ve punské válce ztratili Kartáginci zbývající mořské území a ve třetí padlo i samotné Kartágo.
Dobyté Kartágo bylo přenecháno Berberům, jelikož měl Řím jiné priority a nechal Berbery vládnout samotné. Postupně území vládli Massinissisa a následně jeho vnuk Jugurta, jehož vraždy římských obchodníků znovu vyvolaly válku s Římem v letech 112 až 105 před n.l. V té době již měl Řím Afriku plně pod kontrolou a Julius César znovu založil Kartágo jako centrum rozšiřující se kolonie.
Kolonie zásobovala Řím otroky, zlatem, slonovinou, olivami také divokou zvěří, používanou pro krvavé zápasy a představení.
V 5. století našeho letopočtu, kdy Řím vedl války s Řeckem, se do Kartága v letech 429 až 439 probili Vandalové, vedeni králem Geiserichem, a město zdevastovali.
V roce 533 byli Vandalové poraženi Byzantinci, jejichž vojevůdce Flavius Belisarius nastolil Byzantskou vládu. Ta čelila v následujících letech mnoha nepokojům a Berberským nájezdům.
Byzantská vojska byla poražena v roce 689, kdy je porazila Arabská armáda. Berberské kmeny se ovšem nevzdávaly a s Araby sváděly ještě mnoho bitev. V následujících obdobích se do popředí dostávaly různé muslimské dynastie jako Fátimovci nebo Abbásovci.
V roce 1574 se tunisko stalo provincií Osmanské říše a jeho uzemí vládl paša Sinan. O 24 let později ho vystřídal Usmán Dej ale konflikty pokračovaly i nadále.
Na začátku 19. století došla trpělivost Velké Británie, Nizozemska, Francie a Spojených států a rozhodla zakročit proti řádění pirátů ve středomoří a tak toku 1816 donutily Tunisko zakázat pirátství. Společně se zákazem otroctví v roce 1846 došlo k omezení příjmů do Tuniska, které následovalo až hospodářským krachem v roce 1869.
V roce 1881 přišlo do Tuniska několik desítek tisíc francouzských vojáků pod záminkou ochrany hranic Alžírska. Pozornost Francie se soustředila na využití zemědělské půdy a těžby nerostných surovin.
Následuje období Habíba Burgíby. Tento charismatický muž po překonání všech překážek, nakonec dovedl Tunisko k jednání s Francií o autonomii a stal se národním hrdinou. 20. března 1956byla vyhlášena plná nezávislost Tuniska a Burgíba stanul v čele nové vlády a následující roku se stal oficiálním prezidentem.
Burgíba se zasadil o rovnoprávnost žen, sociální změny, vzestup ekonomiky a omezení islámských vůdců a jejich vlivu. Islámská opozice ale v 70. letech vyvinula extrémní tlak a během bojů s opozicí začala Burgíbova vláda ztrácet sympatie i u obyčejných lidí. V roce 1987 byl na Burgíbu zorganizován poklidný palácový převrat. Ve svých 83 letech byl prohlášen za fyzicky a mentálně neschopného vykonávat svou funkci a v roce 2000, kdy mu bylo 93 let, zemřel v Monastiru.
Jeho nástupce Ben Alí, pokračoval v Burgíbově politice. Potlačil islámskou opozici, pomohl zemi k ekonomickému vzestupu a podstatně v zemi zlepšil infrastrukturu v zemi.